Irena žila dvacet let v Paříži, Prahu opustila po ruské okupaci v roce 1968. Ale pro Francouze zůstala provždy emigrantkou. „Proč jsi ještě tady?“ zeptá se její kamarádka Sylvie po převratu v roce 1989. Udály se vůbec minulé roky? Copak nikdo nechce pochopit, že roky v Paříži jsou Ireniným skutečným životem, a ne jen náhradou ztracené vlasti? A když poprvé navštíví Prahu, všimne si, že i tam je jen „tou, co se vrátila“. Tak často má Irena v životě pocit, že jí ostatní berou její rozhodnutí: Praha, kterou znovu nalézá, už není jejím domovem, Paříž, v níž žije, jejím domovem být nechce.
Milan Kundera vypráví o závažném tématu vlasti a ztráty domova. A také o tom, jak málo člověk zná zkušenosti a prožitky někoho jiného nebo to, po čem jeho stesk po domově vlastně touží.
(Z nakladatelské anotace)
Nevědění mělo být románem posledním, ale romanopisec ještě jednou obrátil přesýpací hodiny. Mezitím se vlády ujala bezvýznamnost, román jí krásou vzdoruje. Inspiruje otázky a naplňuje jimi prázdno, které může obsáhnout věci nejnižší i nejvyšší. A k čemu že jsou otázky bez odpovědí? Snad přece k tomu, aby byly položeny, když jen ten, kdo se ptá, může najít: Odyssea, bližního, sebe, domov, odpověď. Především však jistotu, že nikdy nevíme, co nevíme.
Sylvie Richterová, Doslov
Pokud u Slavnosti bezvýznamnosti překladatelka doufala, že překladem jako převoznice „splatila alespoň zčásti radost z krajiny, jež plula“, tentokrát doufá, že překladem splatila alespoň zčásti pohled na krajinu, jež k ní osobně patří a jež se jí z nevědění vynořila.
Anna Kareninová, Poznámka překladatelky
„Co tady ještě děláš!“ Její hlas nebyl zlý, ale nebyl ani přívětivý; Sylvie se hněvala.
„A kde bych měla být?“ zeptala se Irena.
„Doma!“
„Chceš říct, že tady už nejsem doma?“
Atlantis 2021, kapitola 1, str. 9.
Tento román si musíte přečíst dvakrát, abyste jej plně pochopili. Při prvním čtení je člověk oslepen dokonalostí. Při druhém čtení člověk tuší jeho rafinovanou dialektiku. (...) vzrušující román, literární napodobenina lidské paměti i s jejími vlákny a mezerami ...
Sotva který spisovatel bere své čtenáře tak vážně jako Kundera, sotva kdo jim tolik nabídne a zároveň požaduje pouze: následování a přemýšlení. Próza je neposkvrněná, zcela prostá výpravné omáčky, kterou mají nutkání vytvářet mašinérie na výrobu románu mnohých kolegů... Jeho nový román je smutný, melancholický a velmi uklidňující.
Spisovatel Kundera je s francouzským jazykem sžitý již více než sedm let. Opěvování Kalypso zde má svůj důvod. Ačkoli se k ní nikdy nevrátí, tento román není namířen proti Penelopě. Příběh o neúspěšném návratu domů je zároveň příběhem o touze po opuštěném českém jazyce.
Domov, das Heim (německy), home (anglicky) znamená : místo, kde mám své kořeny, ke kterému patřím. Topografické hranice jsou určeny dekretem srdce: může jít o jednu jedinou místnost, o jedinou krajinu, o jedinou zemi, o jedinou planetu. Česká hymna začíná slovy: „Kde domov můj?“ Což se do francouzštiny překládá: „Où est-elle ma patrie?“, jenomže „patrie“ je něco trochu jiného: to je politická, státní verze domova. Patrie, to slovo zní hrdě. Das Heim je sentimentální slovo. Mezi „patrie“ a „foyer“ (můj konkrétní byt, který obývám) existuje ve francouzštině (a ve francouzské mentalitě) prázdný prostor, který nemá jména.
Knihovna Milana Kundery je finančně podporována individuální dotací Jihomoravského kraje a města Brna.
© 2024 Moravská zemská knihovna
