Čtyři muži procházejí Paříží, účastní se elegantní slavnosti, sledují erotické strategie svých kolegů. Alain rozvíjí komplikované teorie o touze mladých dívek ukazovat pupík. Ramon by konečně chtěl navštívit Chagallovu výstavu. Charles vysvětluje Stalinovy vtipy, kterým se nikdo nesmál. A Caliban, herec bez rolí, vyvine svůj vlastní jazyk, kterému
se může smát jen on – dokud mu neporozumí mladá portugalská služka. Svým prvním románem po čtrnácti letech vykresluje Milan Kundera portrét epochy, která je divná, protože ztratila smysl pro humor.
Romány Milana Kundery skrývají víc, než říkají, Slavnost bezvýznamnosti obsahuje tolik podnětů k meditativnímu prohledání věcí, že bychom mohli napsat celé svazky, abychom je zachytili. Nejde však právě o zachycování, nýbrž o živé myšlení a živé hodnoty. (Silvie Richterová, doslov k vydání)
Všechno se mi líbí, cos mi už vyprávěl, všechno se mi líbí, co vymýšlíš, a nemám co dodat. Možná jen s tím pupkem. Pro tebe je vzor bezpupečné ženy anděl. Pro mě je to Eva, první žena. Nenarodila se z břicha, ale z rozmaru, z rozmaru stvořitelova. A první pupeční šňůra vyšla z její vulvy, z vulvy bezpupečné ženy. Mám-li věřit Bibli, vyšly z ní ještě další šňůry a na konci každé z nich byl zavěšen malý muž nebo malá žena. Těla mužů zůstávala bez pokračování, zcela neužitečná, zatímco z pohlaví každé ženy se vycházela další šňůra a na jejím konci další žena nebo další muž, a to všechno se v milióntém a milióntém opakování proměnilo ve velikánský strom, strom tvořený nekonečnem těl, strom, jehož větvoví sahá do nebe.
Atlantis 2020, Pátý díl, kapitola Evin strom, str. 69.
Bylo by to vítězství ztráty iluzí nad všemi klamy a zklamáními. A právě toto vítězství je Kunderovým cílem. Má však svou cenu. Protože ve všem tom vtipu, který tato jedinečná kniha vyzařuje, je skrytý velký smutek, smutek z toho, že toto hrozné století (20.) za sebou nezanechalo kromě techniky žádný ideál.
Mezi postavami této knihy ve více či méně dobré náladě dominuje opět řeč. Pokus ji chránit – tak lze autora Milana Kunderu chápat – je to, co se dnes stále vyplatí, i když přitom může propuknout často potlačovaný smích, který je většinou sám o sobě také směšný. Díky své řídké struktuře je tato kniha pozvánkou k ještě užšímu provázání toho zásadního a bezvýznamného, podstatného a anekdotického a zároveň nemožnosti je spoutat úplně. A na detaily zaměřený jazyk překladatelky s náznaky odměřenosti se k velkoryse vykreslenému Kunderovu románu výborně hodí.
Textura románu je možná řídká, možná se zdá, že román krouží kolem nějakého nepřítomného středu, který by ho poháněl nebo vyprávěl příběh. Jenže v tom to vězí: všechno končí Ramonovou chválou bezvýznamnosti, oslavou života, který nic neznamená, světa, který je prostě sám sebou „ve vší své zjevnosti, vší své nevinnosti a vší své kráse“. A tato strohá próza se svými prchavými ironiemi a aurou 18. století krásně funguje i v překladu z francouzštiny Lindy Asherové.
Řekl jsem, že v Oslavě bezvýznamnosti je jen málo oslavného. Velkou výjimkou jsou poslední stránky, na kterých dojde k močení na veřejnosti, střílení a kde dětský sbor zpívá Marseillaisu v Lucemburských zahradách. Připomínajíc filmy české nové vlny je to zábavné, potrhlé, vynikající finále tohoto mdlého vyprávěcího cvičení. Kromě Stalinových žertů a kuriózního scénáře sebevraždy je to také jediná významná scéna v knize. Doufám, že román není Kunderovým posledním.
Nechuť, kterou chovám pro ty, kteří redukují dílo na jeho ideje. Hrůza, kterou mám: být zatažen do toho, co se nazývá „débats d’idées“, ideový spor. Beznaděje, kterou ve mně vzbuzuje epocha oslněná idejemi, lhostejná k dílům.
Knihovna Milana Kundery je finančně podporována Jihomoravským krajem a statutárním městem Brnem.
© 2024 Moravská zemská knihovna
