Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí
v nedohlednu.
Je to román o Tamině, a ve chvíli, kdy Tamina odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je hlavní postavou i hlavním posluchačem a všechny ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. (Milan Kundera, Kniha smíchu a zapomnění)
Tatínek se zastavil, zadíval se nahoru k přístroji, z něhož se ozýval hluk, a já jsem cítil, že mi chce sdělit něco velmi důležitého. Usilovně se soustředil, aby se mu podařilo vyslovit, co měl na mysli, a pak a s námahou říkal: „Blbost hudby.“
Co tím chtěl říct? Chtěl snad urazit hudbu, která byla láskou jeho života? Ne, myslím, že mi chtěl říci, že existuje jakýsi původní stav hudby, stav, který předchází její dějiny, stav před prvním položením otázky, stav před prvním zamyšlením, před započetím hry s motivem
a tématem. V tom základním stavu hudby (hudby bez myšlení) se zračí substanciální blbost lidského bytí. Nad tuto substanciální blbost se hudba zvedla jen nesmírným úsilím ducha a srdce, a to byl ten krásný oblouk, který se vzklenul nad staletími Evropy a zhasl na vrcholu letu jak vystřelená raketa ohňostroje.
Atlantis 2017, Taminina smrt, kapitola 16, str. 192
Vyprávění autora, který nemá spisovatelský talent Milana Kundery – a někteří takoví to již zkoušeli –vystavěné na předpokladu, který neodpovídá historickým faktům, by jistě ztroskotalo. Kundera však ovládá nejen řemeslo, ale i umění psaní, proto se Kniha smíchu a zapomnění stala tak významnou prací (…) Kundera je také mistrem umění eseje – když rozjímá o smíchu nebo při rozhovoru o smyslu hudby se svým umírajícím otcem, jedním z předních
a nejkultivovanějších českých muzikologů. V Kunderově krajině člověk vycítí Moravu jeho dětství, která v něm navzdory létům stále větší integrace do ciziny stále žije.
Milan Kundera je básníkem podstaty.
Obdivuhodná je dokonalost spojení vážnosti a nesmyslu, jejich rychlé střídání, prvek hry, který umožňuje fantazii vést si svou, a inteligence, která ji řídí. Autonomnost takovéhoto příběhu jej činí neinterpretovatelným.
Pro Rabelaise veselost a komično znamenaly jedno a totéž.
V osmnáctém století Sternův a Diderotův humor je něžnou
a nostalgickou vzpomínkou na rabelaisovské veselí. V devatenáctém století Gogol je melancholický humorista: "Když se díváme pozorně
a dlouze na humornou anekdotu, stáváme se čím dál smutnější," říká. Evropa pozorovala směšnou anekdotu své existence už po tak
dlouho, že ve dvacátém století se proměnila veselá epopej Rabelaisova v beznadějnou komedii Ionescovu, který říká: "Je to jen velice málo, co odděluje hrůzné od komického." Dějiny evropského smíchu došly na konec.
(Kniha smíchu a zapomnění)
Knihovna Milana Kundery je finančně podporována Jihomoravským krajem a statutárním městem Brnem.
© 2024 Moravská zemská knihovna
