Kunderovy tři melancholické anekdoty Směšné lásky, které zahajovaly malou řadu edice Život kolem nás, se vedle knížek Hrabalových staly nejúspěšnějším svazkem této edice. Příběhy na první pohled až rozmarné v sobě skrývají překvapivé, hluboké postřehy a psychologii dnešního člověka tváří v tvář citu tak věčnému a přitom proměnlivému, jako je láska. Není divu, že Milan Kundera našel v těchto prózách mnohem víc možností, než kolik jich vyčerpal prvním triptychem.
Psal jsem je v době, kdy jsem pracoval na hře Majitelé klíčů. Téma to bylo až příliš vážné a práce pracná. Drama je totiž umělecký druh, v němž vládne nejtužší řehole formálních zákonů, ale je kolem něho také nejvíce praktických starostí. Měl jsem touhu tomu všemu unikat, cítit se volný a bavit se. A tak vznikly tyhle tři povídky, které jsem měl o to raději, oč víc byly s to upevnit ve mně ducha nevážnosti. Domníval jsem se, že jsou to především rozmarné povídky, ale někteří čtenáři to popírali. A tak jsem v podtitulu dal výraz své původní iluzi i jejich dojmu: jsou to anekdoty, ale snad melancholické.
Malý interview. Obálka knihy Směšné lásky (Praha, Čs. spisovatel 1963)
Kunderova komedie, sražená v tragédii, obsahuje tedy vedle zdůrazněného vítězství života nad voluntaristickým postupem jednotlivce ještě hlubší podtext. Snadnost, s níž vypravěč zpočátku řídil osudy vlastní i jiných, se ukazuje posléze jako fikce.
Hra účinkuje při rozvíjení syžetu, princip hry je v textu i výslovně jmenován. Příběh funguje jako hrací strojek, který se otáčí na čepu pointy. Tím se však prozrazuje i to, že nejde jen o ledajakou hru, že se hraje o víc než o umístění v tabulce úspěšných střelců. Je to hra doopravdy, o naplnění života, a co víc, o plnost životní.
V krátkých rozmarných příbězích našel Kundera formu dostatečně tvárnou a jasnou, schopnou vyjádřit co nejplněji jeho určitý záměr. Objevil totiž, jak vyslovit způsobem hravým, lehkým (a je třeba podotknout, že suverénně zvládnutým) něco vážného a třeba i krušného o životě dnešních lidí v dnešním světě, o tom, co v něm působí tíseň a neuspokojení (…) Uvážlivě volí slova, asociace a epizody, pečlivě staví větu po větě, drží osud postav pevně v rukou. Přesto však nespočívá na fabuli rozhodující význam. Největší Kunderův úspěch je v tom, že se mu daří pronikavě vidět a posuzovat lidi, jejich touhy i pošetilosti.
Zdroj: Supraphon (profil na Youtube)
Supraphon vydal v roce 2008 Směšné lásky v podobě mluveného slova. Jednotlivé povídky namluvili Jan Kolařík, Igor Bareš, František Defler, Ladislav Lakomý, Antonín Přidal a Marcela Vandrová. Poslechněte si krátkou ukázku z knihy.
V politické a žurnalistické řeči to slovo znamená: odhalení života jednotlivců před pohledem veřejnosti. Což nám připomene André Bretona a jeho touhu žít ve "skleněném domě" na očích všech.
Skleněný dům: stará utopie a zároveň jedna z nejodstrašujícnějších stránek moderního života. Pravidlo: čím více jsou státní záležitosti neprůhledné, o to průhlednější musí být záležitosti jednotlivce; byrokracie, i když představuje veřejnou věc, je anonymní, utajená, kódovaná, nesrozumitelná, zatímco soukromý člověk je povinen odhalit své zdraví, své finance, svou rodinnou situaci, a jestliže tak rozhodl mediální verdikt, nenajde okamžik intimity ani ve své lásce, ani ve své nemoci, ani ve své smrti. Touha znásilnit intimitu bližního je odvěká forma agresivity, která je dnes institucionalizována (byrokracie se svými kartotékami, média se svými reportéry) a morálně ospravedlněna (právo na informace se stalo prvním z lidských práv).
Knihovna Milana Kundery je finančně podporována individuální dotací města Brna.
© 2024 Moravská zemská knihovna
