Tento román, oceněný v roce 1978 italskou cenou Premio letterario Mondello, vyšel v roce 1976 v nakladatelství Gallimard. Britské nakladatelství Faber and Faber vydalo anglickou verzi téhož roku. O rok později vyšel v němčině v nakladatelství Suhrkamp a v italštině v nakladatelství Adelphi. Českou verzi vydalo nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu v roce 1979. V osmdesátých letech se románu dočkali také čtenáři v Polsku a Maďarsku. Román vyšel ve 42 jazycích po celém světě, mimo jiné v malajálamštině a sinhálštině.
Nejkrajnější následky lidských činů – v tomto případě vražda – jsou pro Kunderu bez váhy, jsou dokonce triviální. Máme před očima přehlídku osudů mnohem strašnější, než je ta, kterou nám nabízí tragédie. Tyto bytosti umírají, protože podlehly svému osudu, ale jsou odhaleny jako jeho spoluviníci. Je těžké si představit něco mrazivějšího a hlubšího, než je Kunderova zdánlivá „lehkost“. (Z doslovu Elisabeth Pochoda pro vydání v Penguin Books, New York 1978)
Byly to chvíle jakéhosi absolutního jasnozření, ale i absolutního dojetí; tato žena ho totiž milovala, ještě když nic neznamenal, byla s to pro něho vždy vše obětovat, po slepu rozuměla všem jeho myšlenkám, takže si s ní mohl povídat o Armstrongovi i o Stravinském, o hloupostech i starostech, byla mu ze všech lidí nejbližší… Představil si teď, že by toto sladké tělo, ta sladká tvář byly mrtvé, a zdálo se mu, že by ji nepřežil ani o den. Věděl, že je s to ji chránit do posledního dechu, že je s to dát za ní život. Ale ten pocit zalykavé lásky byl jen vteřinový bezmocný záblesk, protože jeho mysl byla zcela vyplněna úzkostí a strachem. Ležel vedle Kamily, věděl, že ji nesmírně miluje, ale byl duchem nepřítomen. Hladil ji po tváři, jako by ji hladil z nesmírné mnohasetkilometrové dálky.
Atlantis 2017, Den první, kapitola 9, str. 25
Ideologie člověka přesvědčí, že jen ona představuje absolutní pravdu. Román mu ukáže, že věci jsou relativní. Ideologie naučí netoleranci, román porozumění. Čím je naše století více zideologizované, tím je román anachroničtější. Ale čím více se stává anachronismem, tím je pro lidi nezbytnější. V dnešním světě, ve kterém se přehnaně zideologizovaná politika proměnila v náboženství, zůstává tento román jednou z posledních forem ateismu.
Není jednoduché jedním slovem přesně říci, o čem Valčík na rozloučenou je, ani definovat zápletky příběhu v několika úhledných větách; toto je jeden z těch nenápadných, aluzivních románů, díky kterým se čtenář cítí nejen rozveselený a pobavený, ale i trochu zmatený.
K této knize není snadné zaujmout postoj. Sám Kundera svou ironií zahlazuje všechny příliš příkré protichůdné názory. Přece si však každý bude muset zodpovědět otázku, s kýmpak vlastně souhlasí. (…) Jde o tu starou otázku viny nebo neviny a jistě není náhodou, že padají jména Dostojevskij, Raskolnikov. To, že je tón lehčí či události více hravé, nesmí zlehčit naléhavost otázky. Ani zoufalství, které v sobě přináší jediná možná odpověď: Život bez viny neexistuje. Ten, kdo věří, že se dokáže do ničeho nezaplést, se mýlí. Idyla na konci knihy je jen klam.
Macho se obdivuje ženskosti a touží vládnout tomu, co obdivuje. Tak jak je nadšen archetypální ženskostí ovládané ženy (její mateřskostí, plodností, slabostí, domáckostí, sentimentalitou atd.), je nadšen svou mužností. Mizogyn naopak má hrůzu z ženskosti, prchá před ženami příliš ženskými. Ideál macha: rodina. Ideál mizogyna: svobodný muž s mnoha milenkami; anebo: ženatý muž s milovanou ženou bez dětí.
(Valčík na rozloučenou)
Knihovna Milana Kundery je finančně podporována individuální dotací města Brna.
© 2024 Moravská zemská knihovna
