Román pojednává o mladém básníkovi Jaromilovi, jehož život se odehrává v poválečném Československu. Kundera prozkoumává vztah mezi poezií, politikou a osobní identitou skrze Jaromilovy umělecké ambice a milostné vztahy. Dílo ironicky zobrazuje, jak ideologie a politické okolnosti ovlivňují osobní životy, přičemž se zaměřuje na témata jako láska, moc, umění a společenské angažmá. Román kriticky reflektuje nad postavením umělce ve společnosti a zkoumá konflikty mezi osobními touhami a kolektivními ideály v kontextu české společnosti 20. století.
Už teď slyším křik, který vyvolá velká Kunderova kniha. Nebude to jen křik obdivu. Bylo už slyšet ten neslyšný křik rdousičů, kteří si myslí, že všechno vyřešili, když Kunderu nebudou publikovat a učiní ho Velkým Neviditelným. A slyším již teď ublížený, bolestný křik těch, kteří nepochopí, že je to právě ve jménu skutečnosti jejich mýtů, proč Kundera, tento Don Quijote sarkasmu, rozparuje měchýře legend, v nichž žádná skutečnost není.
Claude Roy, předmluva k torontskému vydání
Vzhledem ke Kunderově komplexnosti je lákavé vypátrat v tomto všem politickou alegorii, myslím si však, že autorovy nepřímé náznaky jsou na to přece jen až moc přímé. Kundera se snaží zjistit, jak se dobrat pravdy. Zároveň román touží po tom stát se i všemi ostatními romány, kterými se stát mohl. Kundera si v tomto románu ještě zcela neuvědomil, jaké pasti sám sobě svým přístupem plným náznaků a naťukávání klade; úspěšně však vytvořil soukolí, pro něj tak typické, pomocí kterého dokáže i lehkostí letmého doteku vtáhnout čtenáře do hlubin své vážnosti.
Kundera pojednává boj a smrt s tak subtilní znalostí lidství, že se jeho kniha řadí k podobným velkým textům o vztahu matky a syna, jakými je například Zelený Jindřich nebo Sartrova Slova. Komické a hrůzné, malé a velké, přirozené a groteskní, skutečnost a sen se mísí u Kundery podobným způsobem, jaký je možné nalézt v románech Kafkových. Ale postavy zde rostou jinak. Zatímco tenkrát bylo nejhrůznější vizí masové zlo, nynější autor má na něj jasný názor a silnější pochybnosti o existenci vyššího soudu, k němuž by se šlo odvolat.
Jak často připomíná Milan Kundera, vnímat komično je dáno jen lidem se smyslem pro humor, který hlasatelé nových pořádků, popřípadě hlasatelé návratu ke starým pořádkům, skoro nikdy nemají. A jeho romány dobře ukazují, jak jsou lidé bez humoru nebezpeční. I ti dnešní tak berou zcela vážně sebe i své blouznění o tom, že vše prostupující revoluci, která mění před našima očima svět, lze vystavit zpáteční jízdenku. A když jejich přesvědčení nepůjde realizovat po dobrém, budou chtít, aby to šlo po zlém. I v tom je Kunderův Jaromil varovným mementem.
„Lyrismus je opilství a člověk se opíjí, aby snáze splýval se světem. Revoluce netouží, aby byla studována a pozorována, touží po tom, aby s ní lidé splynuli; v tom smyslu je lyrická a lyriky potřebná.“
(Život je jinde)
„Zeď, za kterou byli žalářováni lidé, byla celá vytapetována verši a podél té zdi se tančilo. Ach ne, žádný danse macabre. Zde tančila nevinnost! Nevinnost se svým krvavým úsměvem.“
(Život je jinde)
Knihovna Milana Kundery je finančně podporována individuální dotací města Brna.
© 2024 Moravská zemská knihovna
