První dobrá zpráva je tedy tato: Milan Kundera nemá nejmenší úmysl spokojit se s tím, aby byl Milanem Kunderou a právě podepsal jménem Milana Kundery zázračný a ďábelský „francouzský“ román. Jako by Kafka, vrátiv se mezi nás, poslal k čertu všechny klišé i všechny diplomní práce, co o něm byly napsány, aby nás uchvátil nejprostšími a nejbezprostřednějšími slovy. (…) Ďábel sám vede ten bál, ale nejhorší je, že je to dobrý ďábel, tedy neporazitelný, jehož morbidní vlastností je jen to, že mu i v komičnu totálně chybí jakýkoliv smysl pro humor. (Philippe Sollers)
V každém případě nyní v Nesmrtelnosti máme tu nejbohatěji a nejúplněji vykreslenou ženskou postavu, jakou kdy Kundera vytvořil, a poslední pohled na ni je skutečně dojemný. Abych vysvětlil proč, musel bych popsat děj, což je úkol, který jsem, zdá se, zanedbal. Jenže Kunderovo propracované zamyšlení nad nesmrtelností našich gest a podob využívá tolik zdrojů, že děj se zdá být v této důležité a nezapomenutelné knize tím nejméně důležitým aspektem. (Jonathan Coe, The Guardian, 16. 5. 1991)
Odcházela v plavkách podél bazénu. Minula plavčíka, a když byla od něho vzdálena tři, pět kroků, otočila k němu ještě hlavu, usmála se a zamávala mu. Sevřelo se mi srdce. Ten úsměv i to gesto patřily dvacetileté ženě! Její ruka se vznesla s okouzlující lehkostí. Bylo to, jako by vyhazovala do vzduchu barevný míč, aby si hrála s milencem. Ten úsměv i to gesto měly půvab a eleganci, zatímco tvář a tělo už žádný půvab neměly. Byl to půvab gesta utopený v nepůvabu těla. Ale ta žena, i když samozřejmě musela vědět, že už není krásná, na to v té chvíli zapomněla. Určitou část své bytosti žijeme všichni mimo čas. Možná že jen ve výjimečných chvílích si uvědomujeme svůj věk a že jsme většinu času bezvěcí. Ať už je tomu jakkoliv, ve chvíli, kdy se otočila, usmála a zamávala na mladého plavčíka (který to nevydržel a vyprskl), o svém věku nevěděla. Jakási esence jejího půvabu, nezávislá na čase, se tím gestem na vteřinu odhalila a oslnila mne. Byl jsem podivně dojat. A vybavilo se mi slovo Agnes. Agnes. Nikdy jsem žádnou ženu toho jména nepoznal.
Atlantis 2016, První díl, kapitola 1, str. 11-12.
Znovu a znovu otevírá Kundera ve svém románu nové dveře – v románu, který už ani nechce existovat. Ale zrušení tradičního děje nemá svůj ekvivalent ve zrušení všech postojů. Naopak. Všech sedm částí knihy prostupuje přísná morálka; například v zákulisí znatelné ohrnování nosu nad novinařinou; a nad příliš světskými tužbami a žádostivostí moderního člověka ve světě mezi módními veletrhy a masovými médii. Na konci Nesmrtelnosti, opilí četbou, která už skoro neexistovala, budete mít sucho v krku.
Nakonec nemají váhu velké činy – k tomu, abyste zůstali nezapomenutelní, stačí malé gesto. A Kundera na žebříku k nesmrtelnosti možná opět postoupil o další příčku.
Stylem román připomíná směs elegantního eklekticismu Sira Thomase Browneho a praštěných podobenství Kurta Vonneguta. Výsledek je mnohem stravitelnější, než se může zdát, a Kunderova drásavá analýza sentimentálních slabůstek lidské rasy se dotkne každého, od nabiflovaného výměnného studenta z Marsu až po začátečníka v klubu čtenářů, který ještě není zhnusen postmodernistickými šprýmy. Ale pozor: toto je třpytivá rybka, u které musíte pečlivě vybírat každou kůstku, ne vykostěný sleď, který vám přistane na talíři zdarma.
Sním o světě, kde by byli spisovatelé zákonem donuceni držet v tajnosti svou totožnost a používat pseudonymu. Tři nesmírné výhody: radikální omezení grafomanie; pokles agresivity v literárním životě; nemožnost biografické interpretace literárních děl.
(Nesmrtelnost)
Knihovna Milana Kundery je finančně podporována individuální dotací města Brna.
© 2024 Moravská zemská knihovna
